THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vykopává slovenská mladá krev. Kvarteto TVÖ, rozehrávající eggpunkový rajot, není z ranku melodických kytarovek, které by hladily po srsti. Právě naopak. Z chaotického chvění do sebe integruje noiserockovou štiplavost i postpunkovou dekadenci. Na konci setu zazlobí kytarový aparát a poslední písnička po výměně zesilovače způsobuje závrať. Možná škoda, že tu hlavu neodkráglovali dřív, možná by hlomoznější zvuk přispěl i k tomu, že by jejich projev nebyl tak stydlivý.
I druhá kapela je z východního břehu řeky Moravy. Zvuk vyplňuje každou skulinu Kabinetu Múz. Ještě nikdy jsem neslyšel DAMATO s tak heavy soundem. Zní jak onýtovaný vlak z Ocelového města naložený kovadlinami. Však za zvukařským pultem je král Zlatých Úlů. Papírové hobliny začínají létat vzduchem. Nejnovější akvizici stáje Pushteek, EXUDE, jsem trochu ošulil a zůstal jen na pár písniček. Jejich současná tvorba jde směrem k chlapáčtější formě hardcore, zvuku hodně pomohla druhá kytara, riffy jsou bohatší a nápaditější. Živě to zní jak z desky, jen tomu trochu chybí energie, byť chápu, že pro aktuální sestavu jde o jeden z prvních koncertů, a vše si živě ještě sedá. Hudba jako taková je poctivá hrubá hardcoreová pumpa a z alba „Cognitive War“ mám fakt radost.
Ohledně koncertní energie v rámci hardcore celou situaci vybalancovali HOPES. Tady není o čem, ta nohatá vopice s mikrofonem konečně nechává celý Kabinet Múz vybuchnout v jedné velké explozi papírového štěstí. HOPES po dvou létech zpět na místě činu. Máte, co jste chtěli. V repertoáru WTF novinky jako „ViBE“ ze stále aktuálního EP „Summer Vibes“, ale i obstarožnější jistoty jako je „Shallow“. Tady se daří propojit nadhled, přímočaré houpavé hardcoreové vypalováky a opět parádní zvuk. Publikum konečně rozehřáté na provozní teplotu.
REPELENT SS se svými koncerty poměrně dost šetří, ale kdykoliv se někde tento divadelní spolek objeví, doporučuji sbalit své taneční střevíce a vyjet. Zkáza si jasně vykolíkoval hřiště a publikum až na pár odvážlivců respektuje jeho hranice. Na začátku. Jakmile kapela dropne „Brutálního živočicha“, zeď padá, bicí soupravu zasypává lavina papírového sněhu a z mikrofonu se stává putovní artikl, protože tenhle text si chtějí zařvat všichni. Něco se děje. RELEPENT po dlouhé době v repertoáru obnažují dvě nové skladby. Prý šuplíkové. I to je důvod zajít do studia. Na konci setu zůstává jen Aleš a poslední država padá ve chvíli, kdy celá bicí souprava včetně bubeníka vypadá jako základ pro sněhuláka.
Dlouho jsem přemýšlel, jestli poslední dva koncerty celého festivalu jsou dobrou volbou. Po HOPES a REPELENT SS dát country a trochu divotvorný postpunk? Bude to fungovat? Odpověď už mám. Bude. Minulý ročník na mě působili FRANKIE & THE DEADBEATS jako takový podivuhodný zpestřující bizárek, který mě ve výsledku bavil první dva songy. Letos to je jiné. A je to znát i na lidech kolem. Pushteek Fest se mění v zaprášený saloon, ve kterým je místo poplivaných parket papír, na němž se tančí a drsoni s kytarama házejí do lidí odlehčený fórky.
Jestli jsem ale opravdu něco nečekal, tak to je ta energie, s jakou publikum rozčísli INVSN. Představte si repetitivní postpunk s gotickou příchutí a papundeklovými klapkami. A členové, co se vždy motali kolem hardcore a punku, z nichž nejvíc vyčuhuje Dennis z kultu zvaného REFUSED. Co od toho čekat? Vyžilý boční projekt, který stojí na jedné osobnosti? Mnohem více. Je tedy pravda, že Dennis Lyxzén řádí na scéně jak ryzí zběsilost a poutá k sobě většinu pozornosti, ale celá kapela má něco do sebe. Tohle byla přímá srážka DEPECHE MODE, NICKA CAVEA a DAUGHTERS. Občas mám pocit, že vidím Iggyho Popa v jeho nejlepších létech. Dennis má na nohou stříbrné boty, rudou košili, sáčko a publikum si omotává kolem prstu při první skladbě. Zvuk vlastně není nahlas a písničky nejsou nijak tvrdé, ale je to neskutečně intenzivní. Hardcore v rouše beránčím.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.